Renata Vesecká v podcastu Slepá spravedlnost promluvila o temných kapitolách své profesní kariéry

Renata Vesecká působila na různých úrovních systému státního zastupitelství v době, kdy justicí otřásaly největší kauzy polistopadové éry. V novém díle podcastu Slepá spravedlnost otevřeně mluví o případu sériových vrahů manželů Stodolových, politických tlacích spojených s kauzou Jiřího Čunka a hlavně o vleklém sporu s Marií Benešovou, která do českého veřejného prostoru vnesla pojem „justiční mafie“. V rozhovoru s Petrem a Šimonem Tomanovými popisuje, jak se žije s justiční nálepkou, kterou už nikdy nesmažete, a proč se po letech rozhodla vrátit do veřejného života jako lídryně kandidátky hnutí Motoristé sobě ve Středočeském kraji.

Renata Vesecká započala svoji kariérní cestu jako krajská státní zástupkyně v Hradci Králové. Poměrně záhy se tak dostala do pozice, kdy jako státní zástupkyně dozorovala velmi závažné trestní kauzy zahrnující násilnou kriminalitu a především vraždy. Jejím asi nejbrutálnějším případem dodnes zůstávají manželé Stodolovi, což je stále jeden z nejdiskutovanějších případů moderní české kriminalistiky. Nejde ale jen o brutalitu, která byla pro činy Stodolových typická, ale také o širší diskusi o kompetenci policistů. Právě během tohoto vyšetřování vyšlo najevo, že se policie dopustila zásadních pochybení.

Osudoví manželé Stodolovi

„Státní zástupci vždycky musí sloužit určitý dosah, aby případně byli k dispozici na výjezdy policie. Jednoho dne jsem seděla s přáteli u kávy a zazvonil telefon. Volal operační důstojník policie, že je výjezd ke dvojnásobnému úmrtí s podezřením, že by se mohlo jednat o vraždu nebo o vraždu a sebevraždu. Ta kvalifikace na začátku nikdy není zřejmá,“ vzpomíná Renata Vesecká v podcastu Slepá spravedlnost na moment, kdy osudová kauza začala. Již v této fázi byla do případu intenzivně zapojena – v duchu vlastní zásady, že u takto závažných trestných činů by státní zástupce měl vždy spolupracovat s policií již ve fázi shromažďování důkazů.

Manželé Stodolovi jsou v povědomí veřejnosti stále zapsáni jako jedni z nejhorších vrahů v české historii. Všechny vraždy spáchali ve snaze obohatit se a za své oběti si vybírali bezbranné seniory. „Dana Stodolová držela v kuchyni manželku a Stodola v obývacím pokoji manžela škrtil. Jeden z nich přitom prosil o život, aby neubližovali tomu druhému. To je emočně silná věc, kterou si zapamatujete,“ vypráví Vesecká a zdůrazňuje význam psychologických a psychiatrických posudků: „Pokud někdo zabije jednou a otřese to s ním, další trestnou činnost nepáchá. Ale v případě osmi mrtvých… tam musel být i vztah k tomu, že v tom našli zálibu.“

Jak již bylo zmíněno, v případě manželů Stodolových se řešila i závažná pochybení policie ve Středočeském kraji. Podle Vesecké byly některé vraždy odloženy jako obyčejná úmrtí, aby se vzápětí zjistilo, že se skutečně jednalo o vraždy. „Například u manželů, kteří byli nekuřáci, se našly nedopalky cigaret v jejich domě. Nikdo nezkoumal DNA. U jiného poškozeného se to odložilo s tím, že se oběsil a skutálel ze schodů, ačkoli to nebylo možné. I proto se později vytvořila nová metodika, aby se podezřelá úmrtí důsledně vyšetřovala,“ uvádí konkrétní příklad pochybení.

Střet s politickou realitou

V roce 2005 již Renata Vesecká pokořila další kariérní metu a stala se nejvyšší státní zástupkyní. Se změnou funkce se ale velmi proměnila i náplň práce – již se nezaměřovala na konkrétní kauzy, ale především na metodické a personální řízení a připomínkování trestněprávní legislativy. „Je to úplně jiná role. Moje práce byla vymezena zákonem – patřilo sem například podávání dovolání nebo správních žalob k Nejvyššímu soudu, ale hlavní částí byla práce dovnitř soustavy: vydávání pokynů obecné povahy, rozhodování o personálních záležitostech. Byla to úplně jiná činnost, spíš systémová, než jakou vykonává krajský státní zástupce, který je mnohem víc u konkrétních trestních věcí,“ vysvětluje.

Klíčový rozdíl nicméně spočívá v tom, že nejvyšší státní zástupce je v praktické rovině také aktivní politický hráč – rozhodně ve větší míře než krajský státní zástupce. Je to jednak dáno tím, že nejvyšší státní zástupce musí úzce spolupracovat s Ministerstvem spravedlnosti ČR, jednak tím, že jejich rozhodnutí jsou pod daleko důslednějším drobnohledem médií. Právě v této pozici Vesecká čelila největšímu tlaku v souvislosti s kauzou tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka (KDU-ČSL). Ostrá kritika nakonec v roce 2010 vedla až k jejímu odvolání z funkce.

„Musím říct, že politická závislost tam nikdy nebyla. Ani premiér, ani ministr spravedlnosti mi nikdy neřekli, jak mám rozhodnout. Přesto je to veřejností vnímáno jako politické rozhodování, zvlášť pokud se jedná o kauzy dotýkající se politiků. A to byl i případ Jiřího Čunka. Kdybych tehdy věděla, jaké nálepky dostanu na čelo, možná bych si řekla, že to nestojí za to. Ale udělala bych to stejně, protože to odpovídalo zákonu i důkazní situaci,“ vymezuje se proti kritickým argumentům Vesecká.

Na nože s Marií Benešovou

Jedním z nejkontroverznějších momentů v kariéře Renaty Vesecké je bezesporu vleklý spor s bývalou ministryní spravedlností Marií Benešovou (ČSSD). Ta v roce 2007 šokovala republiku, když v rozhlasovém rozhovoru označila Veseckou a několik dalších vysoce postavených státních zástupců a soudců za „justiční mafii“. Několik nařčených, včetně Vesecké, podalo žalobu na ochranu osobnosti a následný civilní proces se stal mediálně ostře sledovanou mega událostí. Ač soud nakonec rozhodl, že se Benešová má za svůj výrok písemně omluvit, stalo se tak až po letech soudních tahanic – nálepka „justiční mafie“ tak Veseckou provázela roky a nenávratně poškodila její profesní pověst.

Nyní si sama uvědomuje, že podání žaloby bylo zbrklý krok, kterým nařčení jen přilili do ohně. „Když se na to dívám zpětně, tak bych tu civilní žalobu na ochranu osobnosti nepodávala. Byla to malicherná věc, ze které se vytvořila jaderná bomba. Já jsem Marii Benešovou dobře znala – působily jsme spolu dlouho na státním zastupitelství, věděla jsem, že má rychlé soudy. Byla to její nadsázka. Ale místo toho, abych jí zavolala a zeptala se, co tím myslela, rozhodli jsme se jít právní cestou. A tím jsme jen poskytli potravu médiím,“ hodnotí bývalá nejvyšší státní zástupkyně.

Největším šokem celé kauzy pro ni tedy nebyl ani tak původní výrok Marie Benešové – o ten se postaral až soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vojtěch Cepl mladší. Ten ve svém prvoinstančním rozhodnutí totiž uvedl, že se výrok o „justiční mafii“ zakládá na pravdě. „Nedovedla jsem si představit, že někdo může takto rozhodnout, bez důkazů. To byl pro mě největší šok mé profesní kariéry. Samozřejmě že se nakonec ukázalo, že žádná justiční mafie neexistuje, a žalobu jsme pravomocně vyhráli. Ale ta nálepka zůstala. A nejhorší je, že veřejnost už nikdy nezajímá, jak to celé dopadlo – zůstane jí v hlavě jen to původní obvinění,“ konstatuje Vesecká.

Návrat do veřejného života

Dnes, v roce 2025 – a mnoho let po odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství – se Vesecká rozhodla vrátit do veřejného života a kandiduje jako lídryně kandidátky strany Motoristé sobě (AUTO) v Královehradeckém kraji. K tomuto rozhodnutí ji dle vlastních slov dovedla dlouhodobá nespokojenost s tím, jak je stát řízen. „O politice jsem uvažovala už delší dobu. Myslím si, že právo a politika spolu hodně souvisí – Poslanecká sněmovna je v podstatě legislativa a já vnímám, že je spoustu věcí, které by bylo potřeba upravit. Proto jsem se rozhodla kandidovat za Motoristy. Jsem nespokojeným občanem a ráda bych byla u toho, kdy je možné věci změnit k lepšímu,“ tvrdí.

Jako poslankyně by se chtěla věnovat jí důvěrně známým oblastem – právu, spravedlnosti a bezpečnosti. Pro současnou vládní koalici ale nenachází pouze slova kritiky, naopak. „Oceňuji, že poslední novela trestního zákoníku přinesla možnost nahradit zbytečné nepodmíněné tresty jinými opatřeními. To je správný krok. Ale myslím si, že jsou i další věci, které je třeba změnit a nastavit lépe. Pokud budu mít možnost, chtěla bych k těmto změnám přispět přímo z Poslanecké sněmovny,“ uzavírá Vesecká.

Podcast Slepá spravedlnost se zaměřuje na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání. Klade si za cíl hovořit o vině a trestu, ale i o „trestu bez viny“. Podcastem provází renomovaný advokát JUDr. Petr Toman se svým synem Mgr. Šimonem Tomanem. Celý projekt Slepá spravedlnost vzniká za podpory advokátní kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba.

Foto: CHTK